Cestujeme po Česku Československá plavby labská

Československá plavba labská byla založena v roce 1922. Na základě Versaillské smlouvy připadla Československu některá plavidla bývalého Rakouska-Uherska. Několik plavidel obdržel nový stát také od Německa jako válečné reparace. Lodě pod Československou vlajkou se plavily nejenom po českých a evropských řekách, ale také po mořích a to jak před druhou světovou válkou, tak po ní. Řada z těchto lodí byla postavena právě v loděnicích Československé plavby labské. Ta dnes stále vyrábí říčně námořní lodě, ale dnešní Český stát již v podstatě nemá na moři žádné vlastní lodě. Československá námořní plavba byla privatizována, i když někdo by možná raději použil výraz privatizačně rozkradena. Dnes už je to jedno. Výsledek je stejný, na světových mořích se neplaví žádná loď pod českou vlajkou a to i přesto, že Československá námořní flotila patřila kdysi k největším flotilám vnitrozemského státu. Projevil se tento úbytek nějak i u Československé plavby labské, která řadu lodí postavila? Hovoří inženýr Miroslav Vágner, vedoucí kanceláře předsedy představenstva a Pavel Křesťan z oddělení marketingu. Na mořích se tedy Ahoj s českých lodí už neozývá. Ale díky Československé plavbě labské je tento pozdrav stále slyšen na evropských řekách. Život námořníků není nijak jednoduchý. Kajuty jsou na lodích úzké a kuchyňka se společenskou místností malé. Přesto ale, jak jsem měla možnost vidět, panuje na českých plavidlech dobrá nálada. Pan Křesťan mi prozradil, že příslušnou odbornou lodnickou školu mohou dnes vystudovat i dívky, ale ty nakonec stejně zůstanou na souši, protože práce na lodi je i přes veškerou techniku velmi namáhavá. Představte si jenom, že je zapotřebí tahat kotevní lana řádně nasáklá labskou vodou. A nedávno se prý stalo, že při takové práci spadl do vody lodník a kapitán pro něj za mrazu několikrát skákal do řeky, než se mu podařilo kolegu, kterého navíc ještě při pádu udeřilo lano do hlavy, vytáhnout na palubu. Přes veškerou krásu Labe a nádherné labské krajiny u Děčína, je práce u vody pro opravdové chlapy. Ti se ale nebojí a nestydí ani prací, které mnoho suchozemských chlapů považuje za podřadné nebo ponižující. Chlapi od vody umí vyprat, zašít a během plavby si sami báječně vaří. Jak jsem zaslechla, během případné společné plavby, by mne prý ani nepustili do kuchyně. (což by mi upřímně řečeno ani moc nevadilo, podle mého názoru, se má práce přenechávat odborníkům). Labská vodní cesta vždy znamenala také cestu do Německa, k moři a dále do světa. V době studené války to byla jedna z možností, jak se dostat za železnou oponu. O tom, zda se to někomu podařilo, opět hovoří Pavel Křesťan z Československé plavby labské. Pan Křesťan dodává, že Labe sloužilo, což je také zdokumentováno v archívu společnosti, jako cesta, po které utíkali z bývalého protektorátu Böhmen und Mähren kolaboranti a zrádci. Ale jak to vypadalo o pár let později, v době železné opony, na vnitroněmecké hranici. Říká se, že opatření a hlídky na této hranici patřily k těm nejhorším. Kožíšek tehdy naštěstí příslušnými orgány nebyl shledán jako objekt politické diverze a tak kapitán byl pouze disciplinárně potrestán a musel zaplatit clo, před kterým se snažil uniknout. V archívu Československé plavby labské však do dnes existuje speciální složka, která eviduje urpchnuvší zaměstnance této společnosti. Dnes už je to ale opravdu jenom archivní materiál. A tak se příště zcela normálně, svobodně a bez vízové povinnosti vypravíme do Hamburku, kde Československá plavba labská spravuje část přístavu, která je českým výsostným územím.