Člověk v tísni obnovuje české turistické trasy na Zakarpatské Ukrajině

V české krajině jich najdeme tisíce - červené, modré nebo žluté turistické značky. Nyní se však znovu vracejí i na Zakarpatskou Ukrajinu. V dobách, kdy tato oblast jako Podkarpatská Rus patřila k meziválečnému Československu, zde vznikly stovky kilometrů značených cest. Společnost Člověk v tísni se je v posledních letech snaží obnovit. Milena Štráfeldová se v dnešní krajanské rubrice zeptala na podrobnosti koordinátora této akce Ivo Dokoupila:

"My vlastně navazujeme na tradici české turistiky, která na Podkarpatské Rusi je velice silná, resp. to její nejslavnější období bylo za první republiky, kdy tady turisté z Čech vybudovali značené trasy, vybudovali horské chaty. To všechno bylo zničeno během sovětské vlády a částečně po r. 1990, kdy na Ukrajině nastal úpadek i té turistiky. Takže my začínáme takřka na zelené louce, protože v podstatě neexistuje nic, čeho bychom se mohli chytit. Začínáme značit Poloniny, které vlastně jsou turisticky nejzajímavější. Samozřejmě stavíme na tom, že české značení je nejlepší na světě."

Vám už se podařilo označit přes tři sta kilometrů, je to tak?

"Já to ještě nemám přesně spočítané, kolik to je letos, ale určitě je to přes tři sta. Řekl bych, že to bude kolem pěti set kilometrů turistických tras. Ale nedělám to samozřejmě sám, kolem mne je shromážděná spousta dobrovolníků, kteří značí už delší dobu a bez jejichž práce by to vůbec nešlo udělat."

Kudy ty trasy vedou?

"Ty trasy začínají v Koločavě, protože Koločava je pro českého turistu samozřejmě výchozím bodem, nejznámějším díky Ivanu Olbrachtovi a Nikolu Šuhajovi. A vedou po Poloninách, to znamená na východ po Polonině Krásná a na západ po Polonině Boržava. Na té východní části se nám podařilo dojít až do Usť-Čorné, což je další údolí. Tam začíná Polonina Svidovec a tam vlastně to značení dnes končí."

Jak jsou ty trasy náročné?

"Trasy mají různou náročnost, protože, jak to v horách bývá, kopce jsou různě vysoké. Poloniny v těch nejvyšších partiích mají kolem 1700 až 1800 metrů, kdežto Koločava má něco pod tisíc metrů. To znamená, že když chcete vylézt na Poloninu, musíte překonat výškový rozdíl okolo tisíce metrů. To není úplně triviální pro našeho turistu, protože u nás takové rozdíly jsou jen málokde. Kromě toho jsme se ale snažili vyznačit i lehčí a jednodušší trasy, zvláště v okolí Koločavy a Usť-Čorné, pro jednodenní túry, případně pro méně zdatné turisty."

Výškový rozdíl ale nemusí být jediné nebezpečí pro turistu. Pokud vím, tak tam v těch lesích dosud žije i divoká zvěř...

"My na tom značení spolupracujeme s ukrajinskou Horskou službou a mluvím o tom proto, že náčelník Horské služby v Usť-Čorné říkal, že s medvědy nejsou žádné problémy. Akorát musíte splnit jednu podmínku, musíte utíkat rychleji než medvěd."

Tím mi ovšem potvrzujete, že tam ta divoká zvěř je!

"Tím to přesně potvrzuji. Je tam hodně divoké zvěře, naštěstí. Není to ale tak divoká zvěř, jak napovídá název. Neexistují tam žádné případy, že by v poválečných letech, od 2. světové války, medvěd napadl člověka. Ani že by vlk napadl člověka. Je tam hodně vlků, hodně medvědů, rysů, jsou tam divočáci, srny, jeleni."

Je tam přesto nějaká možnost, aby si člověk, když se něco stane, mohl přivolat pomoc?

"Je to problematické. Třeba u nás v Krkonoších norma tuším stanoví, že Horská služba musí přijet do patnácti minut. Tam se ta záchrana počítá na dny, protože místní Horská služba jednak nemá takřka žádnou techniku a za druhé oblasti, které obhospodařuje, jsou obrovsky rozlehlé. Cesty neexistují nebo jsou ve velice špatném stavu, takže i v létě je problém se někam dostat. Nedá se moc spoléhat na to, že vás někdo zachrání. Spíš je třeba spoléhat na vlastní síly, a o to samozřejmě ty hory mají pro Středoevropana větší kouzlo. Na druhou stranu my se snažíme pomoci Horské službě i v tom, že na každé mapě, kterou jsme teď vydali, jsou telefony na Horskou službu, jsou i na každém rozcestníku. Začíná fungovat alespoň něco, ale přesto platí pravidlo A, že je třeba se spoléhat na vlastní síly."

Vy sám jste to už naznačil a i já jsem to zažila na vlastní kůži, že to jsou někdy opravdu hodně pusté kraje. Mají tam přesto turisté možnost se někde ubytovat?

"To je další součást našeho projektu. Ten projekt je rozvojový, není to charita, není to humanitární pomoc. Je to smysluplná činnost, jejímž cílem je naučit místní lidi pracovat s turistickým ruchem, ubytovávat turisty, starat se o ně, poskytovat jim služby, a tím si vylepšovat rozpočet v horách."

Jaký standard mohou turisté očekávat od takového ubytování?

"Na konci roku jsem tam udělal databázi, která je na internetových stránkách podkarpatskarus.net. A Středoevropané by se asi divili, protože některé kapacity jsou na špičkové úrovni, navíc velice krásně zařízené. Všechno je ze dřeva a všechno je nové, protože lidé, kteří dnes investují do cestovního ruchu v této oblasti, většinou pracují buď v Čechách - je známo, že tu je kolem sto tisíc Ukrajinců a hodně z nich je právě z Podkarpatské Rusi - anebo pracují v Moskvě a peníze, které vydělají, přivezou domů a investují doma."

Kolik cest tam ještě chcete vyznačit?

"Já bych rád, kdybychom vyznačili všechny Poloniny od východu na západ. Na té západní straně nám zbývá ještě Boržava a některé nižší Poloniny, po kterých by mohly vést značky až na slovenskou hranici. Na té východní straně nám zbývá nejvyšší hora Goverla, která je velice intenzívně navštěvovaná i ze strany ukrajinských turistů."

Kolik to je tedy asi kilometrů tras?

"Teď si netroufám tipovat, ale řekl bych, že je to asi ještě pět set kilometrů. Ale nejenom to. Já jsem tady na stůl položil mapu, která je zakončením naší práce v oblasti Koločavy a Usť-Čorné, protože turista bez mapy je takřka jako bez ruky nebo bez nohy. Takže my jsme trasy, které jsme vyznačili v terénu, přenesli na mapu a tu jsme v těchto dnech vydali. Je to vlastně první mapa tohoto území, která je kvalitně udělaná, protože to, co Ukrajinci vydávali a dodnes vydávají, byly v podstatě deformované vojenské mapy, kde schválně nebyly uvedeny některé údaje, cesty, údolí, vrstevnice a kóty kvůli vojenskému utajení. My jsme tohle všechno odstranili, ta mapa je opravdu aktualizovaná a funguje v terénu. Já bych chtěl, aby výsledkém naší práce bylo nejenom značení a internetové stránky, ale i mapy všech těch značek."

Když jsem se tam pohybovala před několika lety, potkávali jsme tam skoro samé Čechy. A i místní tomu říkají nostalgická turistika. Trvá to dosud?

"Trvá to samozřejmě dosud. Jak se mluví o destinacích, tak Koločava je právě z těchto důvodů zajímavou destinací. Ta nostalgie je cítit nejenom v Koločavě, ale například i v Užhorodu, protože tam je pořád velice silně cítit česká přítomnost. Zvláště ve stavbách, protože Češi tam stavěli hodně a některá místa v Užhorodě připomínají Dejvice, protože je dělali stejní architekti. Ta atmosféra je hodně podobná."

Odhadnete, kolik Čechů tam během roku přijede?

"Máme informace z hraničních přechodů, že je to mezi deseti až patnácti tisíci českých turistů. Na to, že vlastně směřují do vesnic a do hor, je to opravdu velké číslo, se kterým se už dá pracovat. Resp. je z toho patrné, že potenciál cestovního ruchu je obrovský. Je to prostě určitá možnost, jak těm lidem pomoci. Systém je postavený tak, aby peníze šly rovnou těm lidem, a tím se vlastně pomohlo rovnou v těch údolích."

Foto:podkarpatskarus.net