Jiří Kratochvil uzavírá románem o 50. letech

Jiří Kratochvil, foto: Autor

Přední současný prozaik Jiří Kratochvil vydal nový román. Jmenuje se Slib, má podtitul Rekviem na padesátá léta a odehrává se zčásti v brněnském podzemí. Není jistě náhoda, že v díle, které autor ohlašuje jako svou poslední velkou prózu, rekapituluje dobu svého mládí, která byla určující pro jeho další lidské i umělecké osudy, a dokonce umisťuje do příběhu jako epizodní postavu i svou matku. Jí také román věnoval. S Jiřím Kratochvilem o románu Slib hovořil Vilém Faltýnek.

Jiří Kratochvil,  foto: autor
Píše se rok 2009, nedávno v nakladatelství Větrné mlýny vyšel sborník divadelních a rozhlasových her Jiřího Kratochvila a v nakladatelství Druhé město román Slib. S Jiřím Kratochvilem hledáme v Brně tiché místo k natáčení rozhovoru. Jdeme Běhounskou ulicí, kde těžká technika upravuje povrch.

Kratochvil: "Tak tady v tom domě Běhounská 3/5 jsem bydlel na počátku 50. let a sem jsem umístil příběh architekta Modráčka. (I když to vůbec není o mně, je to jiný příběh.) Po otcově emigraci jsem tu prožil své vlastní nepříjemnosti se Státní bezpečností."

A ta podzemní štola je taky tady?

Kratochvil: "Ta štola běží od podzemí pod jakubským kostelem až na náměstí Svobody."

T

ady ty buldozery se tam zřejmě snaší probourat.

Kratochvil: "Ale ti, co tam byli uvězněni počátkem 50. let, už budou asi mrtvi..."

Román Slib naplňuje všechny znaky románové tvorby Jiřího Kratochvila. Je postmoderní, autor střídá vypravěčské perspektivy, mění styl vyprávění, hraje si s odkazy na literární díla svá i cizí, obrací se ke čtenáři. Vážný obsah se vyhrocuje do ironických, humorných a fantastických obrazů. Autor precizně vystavěl příběh, v určitém smyslu se Slib dá číst jako napínavá detektivka.

Kratochvil: "Odehrává se to na počátku 50. let a hlavní postavou je architekt Modráček, který má z časů německé okupace ten vroubek, že postavil luxusní vilu pro esesáka Wagenheima. Dokonce ji postavil na půdorysu hákového kříže. A po roce 1948 to využívají estébáci a otravují ho, přestože tu luxusní vilu právě využívají prominenti komunistického režimu. A navíc se vše zkomplikuje tím, že jeho sestra se zamotá do nějaké protikomunistické akce s letáky, je uvězněna a v kriminále spáchá sebevraždu. Nebo neví se, zemře a pravděpodobně je to spíš vražda než sebevražda. On z toho podezřívá svého vyšetřovatele poručíka Lásku a slíbí nad rakví své sestry, že ji pomstí. Štěstí mu hraje do ruky, tedy štěstí v uvozovkách, opravdu se mu podaří toho Lásku náhodně chytit a uvězní ho v podzemí. Jenomže pak se všechno obrátí jak králičí kožka naruby a stane se z toho příšerná věc. Zároveň fantastická, ale to už bych nepovídal, to už nechám na čtenářích."

Inspirací pomsty se Modráčkovi stane povídka spisovatele Nabokova Mluvíme rusky, kterou otec hrdiny, nadšený ctitel ruského spisovatele, přeložil neobratně do češtiny a hrdina ji nachází v otcově pozůstalosti.

Jiří Kratochvil  | Foto: Vilém Faltýnek,  Radio Prague International
Kratochvil: "Prvotní nápad byl v Nabokovově povídce o ruském emigrantovi v Berlíně, který potrestal kágébáka tím, že ho uvěznil ve své koupelně. To mi připadalo zajímavé. Otec architekta Modráčka překládá ruskou literaturu a když Nabokov projížděl do Paříže přes Brno, setkal se s ním a on mu věnoval rukopis téhle povídky. Přeložil ji a Modráček si překlad přečetl a byl povídkou zaujat v souvilosti s poručíkem Láskou. Říkal si, že by se takhle mohl pomstít za svou sestru. A pak je tam dlouhá rozprava s jedním spisovatelem, jestli je možné uskutečnit něco, co bylo napsáno. Jestli je možné realizovat fikci. Jestli je v lidských silách převést fikci do skutečnosti. Tak to tam v hospodě teoreticky probírají, ten spisovatel nic neví o tom, co Modráček chystá. V té době už má Lásku chyceného. Jenomže pak se stane, co se stane, že se to všechno obrátí naruby jako důkaz, že asi není možné uskutečnit fikci, že všechno se obrátí proti člověku. Pak se zjistí... ale to bych neměl říkat, to ať si případní čtenáři přečtou sami."

Prolínání fikce a skutečnosti - Nabokovova povídka Mluvíme rusky skutečně existuje - tu má citlivý osobní poukaz. Naproti bytu architekta Modráčka bydlí rodina Kratochvilových, po emigraci otce sama matka se syny Josefem a Jiřím, nejmladší se má teprve narodit. Jakkoliv je osobní odkaz několikrát čtenáři připomínán, nikdy se osudy Kratochvilových nezapletou do fantastického příběhu architekta Modráčka. Jsou vůci sobě paralelní.

Ta kniha má podtitul Rekviem na padesátá léta. Pane Kratochvile, je to i rekapitulace vašeho dětství a mládí?

Kratochvil: "Je tam oddíl nazvaný Z odstupu, kde si v přítomnosti povídá muž s nějakou ženou, ráno vstávají, dělají si snídani a povídají si o padesátých letech. Tedy o příběhu architekta Modráčka. Ten muž je o hodně starší, tedy jako by ho byl účasten, vzpomíná a říká tam zásadní věci o padesátých letech, které možná dosud nebyly vysloveny. A sice, že to možná byla léta, která vytvořila silný etický náboj, díky lidem, co byli v koncentrácích, a lidem, co byli v odporu. A tohle silné, ten náboj, pak přešel do šedesátých let. Lidé, kteří si chtěli uchovat tvář, museli režimu vzdorovat a tím vytvořili silný etický náboj, který pak působil i na ty, kteří režimu původně sloužili. Ty postavy tam říkají, že český národ potřebuje možná čas od času totalitní systém, který by ho zdrtil a přinutil k dobrání se etiky a že ta svoboda vede k naprostému marasmu a demoralizaci.

Když jsme spolu mluvili před dvěma lety o románu Herec, řekl jste, že pracujete na posledním románu - to je Slib. Je skutečně poslední? Nezměnil jste své rozhodnutí?

"Neexistuje dost silný vulgární výraz, kterým bych vyslovil znechucení ze své neschopnosti pustit se do dalšího románu. Chybí mi na to odvaha. Vím přinejmenším o dvou výborných námětech na román, ale nemám na to odvahu, že bych to pokazil. Teď píšu novelu a pro příště zůstanu u povídek."

V příští knihovničce budeme v rozhovoru s Jiřím Kratochvilem pokračovat, tentokrát se budem věnovat souboru jeho dramatických textů, které vyšly pod názvem Hry a sny.