Ludvík Kundera o nové sbírce a o tom, že jaro mu jde trochu na nervy

Ludvík Kundera, foto: autor

Básník, dramatik, literární vědec, editor, překladatel. Všechny tyto oblasti obsahuje svým dílem Ludvík Kundera, jehož sebrané spisy vycházejí v brněnském nakladatelství Atlantis. Kundera žije v Kunštátu na Moravě a od loňského úrazu zatím město neopouští. Kolega Vilém Faltýnek se proto vypravil za ním. Důvodem byla nová sbírka Kunderových veršů nazvaná Onde.

Ludvík Kundera,  foto: autor
Kunštát je historické město, kam brněnský rodák Ludvík Kundera zajíždí od konce 40. let. Navázal zde přátelské styky s básníkem Františkem Halasem, potkal tady svou budoucí ženu a básník Halas mu šel v roce 1949, v roce své smrti, za svědka. Jsme v pracovně Ludvíka Kundery, jejíž okna míří na historické náměstí k soše krále Jiřího. Kundera tu trvale žije od roku 1976. Na své první setkání s Kunštátem vzpomíná.

"Vzniklo to tak: Já jsem v roce 1946 ještě dostudovával a tehdy byl mým profesorem v Brně profesor Hrabák. A on jednoho dne, když já jsem si pořídil to absolutorium, tedy dostudoval jsem, on řekl, že mě nabádá, abych tím nekončil, nýbrž abych si udělal doktorskou práci. A že mi dá téma. že ví, že jsem spřátelken s halasem a že by to mělo být téma Halas. Říkal: Oni si pořád berou témata dávno mrtvých lidí, a ty ho znáš, tak si můžete popovídat. Ovšem to už byl rok 1949 a on umřel. Takže jsme to povídání zdaleka nedovedli do konce. A několik týdnů poté vystoupil jistý stranický ideolog Ladislav Štoll, proklel Halase jako zrůdný zjev formalismu a kosmopolitismu. Tak mi Hrabák řekl, že bychom s tím neprošli. Ale samozřejmě že když jsem dál na něco narazil, tak jsem si ty materiály obohacoval. I bez přímého kontaktu s básníkem. A vyšlo to asi před osmi lety nebo kdy."

Ludvík Kundera,  foto: autor
Kvůli vzpomínání na Halase jsem se ale tentokrát v Kunštátu nescházeli. Bereme do ruky tenký svazek básní nazvaný Onde. Ludvík Kundera čte titulní báseň:

"To jsou verše za posledních asi deset let. To prošlo několika várkami, poslední byla tuším v roce 2003, tam jsem tomu dal už konečnou podobu. Ale mezi tím se tam ještě snesla jedna nová báseň, podle níž se to jmenuje, to je přímo to Onde, ta je novější. Je to knížka, kde se trošičku rozpomínám na stará léta. Já jsem už vydal cosi jako paměti, to jsou tamhle ty dva načervenalé svazky, ale v tu dobu jsem se dost často rozpomínal s tím, že jsem v pamětech na některé lidi zapomněl nebo jsem třeba našel jejich korespondenci, tak tím se to obohacovalo. To se týká hlavně toho slovenského malíře jménem Laco Guderna, s kterým jsme byli kamarádi, a pak se dvěma lidmi, s rumunským básníkem, s kterým jsem nikdy nemluvil, poněvadž se tam nedalo jenom tak jet, ten se jmenuje Gelu Naum a vyměnili jsme si za tu dobu asi 15 dopisů. Nikdy jsem ho neviděl, protože tam se nedalo jenom tak z ničeho nic jet. takže jsem nejednou chodil v duchu po Bukurešti. A ten druhý muž, který byl téměř skandinávským dopisovatelem časopisu Blok, který jsem redigoval po válce v letech 1946-48, se jmenoval Asger Jorn. Takže je to věnováno více či méně vzpomínce na tyto lidi. onis e tam objevují i jménem, nebo jenom nějakými zmínkami, kterým rozumím jenom já. Čili to patřilo k mým tehdejším radostem a starostem.

Foto: autor
A jinak se tam prolíná, jak jste jistě poznal, to poslední desetiletí. Všelijakými i kritičtějšími poznámkami i kapkou melancholie. Protože popravdě řečeno člověk v roce 1989, to byl zázrak, v který naše generace nikdy nedoufala, že se toho dožijeme a šli jsme do toho s notnou dávkou iluzí, které se potom hroutily a hroutí."

Taky se tam často objevuje sníh, mráz...

"Ano, to je doba, kterou miluju. Já jsem měl před pár dny kudrnaté narozeniny a asi už po desáté v tu dobu vždycky přes noc nasněžilo a dneska mimochodem taky, velmi vydatně. Já nejsem oslavovatel jara. Na jaro je tam málo básniček. Jaro mně jde trochu na nervy... Takže to se tam taky odráží, potom tady ten každodenní provoz, Kunštát tam hraje velkou roli, ale zároveň návštěvy přátel, cizích i našich. Motivy rodinné se tam objevují... Já myslím, že to je takový seriál těchto věcí. Návštěvy se objeví...

Sbírka má ostatně motto z Hanse Arpa. Lidi si myslí, že já jsem v poezii zavilý halasovec, ale to jenom jedna hloupá recenzentka o mě psala jako o halasovském epigonu, poněvadž se dočetla, že se tím zabývám, ale v poetice se u mě nějaké halasovské motivy neobjevují. Básník mě nejbližší se jmenuje Hans Arp a skoro nikdo ho u nás už nezná. To je spoluzakladatel dadaismu a já jsem měl to štěstí, že když jsem byl poprvé v Paříži v roce 1946, tak jsem ho tam neuvěřitelnou, surrealistickou náhodou potkal. V jedné galerii najednou ho vidím a já jsem znal jeho fotku z nějaké antologie dadaismu, tak jsem ho oslovil. A své dva velké básníky jsem tedy poznal osobně, jak Halase tak toho Arpa. takže ten Arp se tu objevuje jako motto: Je-li toto zde, je ono onde. On mě fascinoval především jazykem. A je to mimochodem zásluha Karla Taigeho, s kterým jsme byli ve styku, když se utvořila jakási druhá Surrealistická skupina, Skupina RA, kam jsem patřil. ten Teige mi poslal sbírku, sešit, který měl tak dvanáct, čtrnáct básniček, které mě tak nadchly, že jsem je do týdne přeložil. To bylo jazykové eldorádo!"